Hawker Hurricane
Stroj, jehož jméno je spojováno s termíny jako robustní, spolehlivý, odolný. Stroj, který byl v pravý čas na pravém místě a byl k dispozici v dostatečném počtu, aby pomohl zhatit plány na invazi do Anglie. Dříč a válečný tahoun s téměř dobráckou vizáží, přesto však s obrovskými zásluhami na mnoha frontách válečného nebe. A v neposlední řadě stroj neodmyslitelně spjatý s počátky služby československých letců ve službách RAF.
Vývoj
Počátky vzniku Hurricanu se datují do roku 1933. Tehdy šéfkonstruktér továrny Hawker, Sydney Camm, zahájil práci na projektu Hawker Monoplane, respektive Fury Monoplane. Cílem bylo nahradit tehdy vysoce hodnocený, nicméně rychle morálně zastarávající dvouplošník Hawker Fury. Původní projekt byl vybaven pevným podvozkem a motorem Rolls Royce Goshawk. V průběhu prací ovšem motorářská divize RR přišla s prototypem nového motoru PV.12 s mnohem větším
vývojovým potenciálem. Došlo tedy k přepracování projektu pro nový motor, zatahovací podvozek a s ohledem na nové specifikace požadavků Ministerstva letectví F.5/34 a F.36/34 i do té doby nevídanou baterii osmi kulometů puškové ráže, resp. čtyř kanónů.
V roce 1934 proběhly testy zmenšeného modelu v aerodinamickém tunelu. O rok později Ministerstvo letectví objednalo prototyp, jehož zálet proběhl 6.11.35 na letišti Brooklands. Postupně bylo testováno několik verzí motoru RR Merlin C a v roce 1936 prototyp převzalo RAF ke zkouškám. S ohledem na jejich pozitivní výsledky a zhoršující se mezinárodní situace, získala továrna Hawker objednávku na sérii 600 ks. Zálet prvního sériového Hurricanu proběhl 12.10.1937.
Předválečné Hurricany měly plátěný potah křídla a zadní partie trupu, kabina postrádala pancéřování. Jejich motory Merlin II poháněly dvoulisté vrtule Watts různých typů, a to až do roku 1939, kdy byly zaváděny dvoupolohové třílisté vrtule de Havilland. Po celou dobu výroby byly Hurricany vylepšovány, což vedlo v březnu 1940 k zavedení kovového potahu křídel, přibylo též pancéřování kabiny. V létě 1940 byly zavedeny nové motory Merlin III, které poháněly třílisté plně stavitelné vrtule Rotol. Celkově bylo vyrobeno v továrnách Hawker a Gloster 3774 Hurricanů Mk.I.
Na podzim roku 1940 začaly z montážní linky v Langley vycházet stroje osazené novým motorem Merlin XX s dvoustupňovým kompresorem a třílistou vrtulí Rotol. Tato varianta nesla označení Mk.II. Její první série byla značena Mk.IIA a měla stejnou skladbu výzbroje jako verze předchozí, tedy 8 kulometů Browning ráže 7,7 mm. Záhy byla ovšem ve výrobě nahrazena verzí Mk.IIA Srs2, se zesílenou konstrukcí trupu i křídla, poprvé vybaveného závěsnými body pro přídavné nádrže, pumy, případně pouzdra s kanony. Stroje Mk.II měly trup prodloužen o 0,18 m oproti předcházející variantě.
Koncem roku 1940 přišla do výroby nová subvarianta Mk.IIB.
Ta vznikla na základě požadavku na vyšší devastační účinek palby. Proto byla její výzbroj zesílena na celkem 12 kulometů, možnost nést podvěsnou výzbroj nebo přídavné nádrže zůstala zachována. Přibližně v té době byla paleta úkolů, které Hurricany plnily, rozšířena o útoky na příbřežní a pozemní dopravu na kontinentě.
Na jaře roku 1941 začala k útvarům RAF přicházet nová subvarianta Mk.IIC. Konstrukčně se nijak nelišila od verze Mk.IIB, její výzbroj však byla složena ze čtyř 20 mm kanonů Hispano Mk.I nebo Mk.II. Tato modifikace byla posléze s 4711 kusy nejvyráběnější sérií a velmi dobře se osvědčila v roli nočního stíhače či stíhacího bombardéru.
Zejména poslední zmíněná role si ovšem s časem vynutila specalizovanou verzi. Tou se stala verze Mk.IID, vybavená dvěma 40 mm kanony Vickers a dvěma kulomety Browning ráže 7,7 pro zastřelování stopovou municí. Zavedení těchto letounů je datováno do roku 1943, celkem bylo vyrobeno 296 ks a s úspěchem zasáhly do bojů v Africe a na Dálném východě.
Poslední pozemní verzí Hurricanu vyráběnou sériově ve Velké Británii byla varianta Mk.IIE, posléze přeznačená jako Mk.IV. V ní konstruktéři zúročili zkušenosti z útoků na pozemní cíle a proto byla vybavena takzvaným univerzálním křídlem. Toto bylo značně překonstruováno tak, aby bylo možno jej osadit dvěma kulomety Browning 7,7 pro zástřel, pumovou výzbrojí, přídavnými nádržemi, 40 mm kanony, nebo osmi třípalcovými neřízenými raketami. Letoun poháněl motor Merlin 24 respektive Merlin 27. Do výroby tato verze přišla až v roce 1943 a celkem vzniklo 994 ks.
Prototyp Hurricanu, rok 1936, výrobní číslo K5083
Z verze Mk.IV měla vycházet verze Mk.V. Ta byla určena pro službu na Dálném Východě a měl ji pohánět motor Merlin 32 se čtyřlistou vrtulí. Ačkoli stroj vykazoval nárůst výkonu, byly vyrobeny pouze tři prototypy a od výroby bylo nakonec upuštěno.
Od února 1939 probíhala licenční výroba Hurricanů také na americkém kontinentě, konkrétně v kanadském Montrealu. Oproti evropským Hurricanům se kanadské vyznačovaly různými verzemi motorů Packard Merlin, celkově nejvíce odpovídaly verzi Mk.IIB, respektive Mk.IIA. Celkově bylo vyrobeno v Kanadě 1448 ks pod označením Mk.X, Mk.XI, Mk.XII a Mk.XIIA.
Určitý počet Hurricanů byl upraven pro potřeby fotografického ozbrojeného i neozbrojeného průzkumu kombinací 1 až 3 kamer s různými ohniskovými vzdálenostmi. Vesměs se jednalo u úpravy přímo u jednotek, nebo v servisních střediscích RAF. Zdroje se rozcházejí v počtu těchto strojů a to v rozsahu 40 až 200 ks, zřejmě s ohledem na nejednotný rozsah těchto úprav.
Samostatnou kapitolou jsou Sea Hurricany. Jejich vývoj byl zahájen v roce 1941. Od pozemních se lišily především čtyřmi závěsy pro standardní vozíky britských katapultů, oky na horní straně křídel pro manipulaci jeřábem, záchytným hákem a odlišným radiovybavením. Postupně přicházely verze Mk.IA (provizorní úprava vysloužilých Hurricanů Mk.I instalací pro katapulty obchodních lodí) a již plně navalizované Mk.IB, Mk.IC, Mk.IIC a MkXIIA. Detailněji se jim věnovat nebudeme pro zamýšlený omezený rozsah článku.
Celkem bylo vyrobeno 14 596 ks všech verzí Hurricanů a Sea Hurricanů.
Nasazení před Bitvou o Británii
Svůj křest ohněm prodělaly Hurricany krátce po začátku války nad Francií, v období takzvané Podivné války. Již v září 1939 se na kontinent přesunuly v rámci Britského expedičního zboru (BEF) perutě No.1 a 73 ve svazku Advanced Air Striking Force, No.85 a 87. ve svazku nazvaném Air Component, vybavené Hurricany Mk.I. Šlo o stroje v původním provedení s plátěným potahem křídel, dvoulistými vrtulemi Watts a pevnými miřidly. Jejich činnost spočívala převážně v ochraně základen, doprovodu bombardérů (AASF), ve spolupráci s armádou (AC) a společně v průzkumné činnosti a v zachycování průzkumných strojů Luftwaffe. Do konce roku 1939 sestřelily Hurricany BEF přibližně 20 strojů nepřítele.
Na přelomu let 1939 a 1940 začaly k jednotkám přicházet první Hurricany se stavitelnou třílistou vrtulí DH, ve stejné době byly montovány i první reflexní zaměřovače. V listopadu též do Francie přibyly squadrony No.607 a 615 v té době ještě operující s dvouplošníky Gloster Gladiator. Hurricany byly tyto jednotky vybaveny až v průběhu jara roku 1940.
Když 9.5.1940 německá vojska přešla do ofenzivy, byly na kontinent vyslány další jednotky (3., 79, 501 a 504). Ty však již nemohly zastavit rozjetou mašinerii Blitzkriegu. Během rozhořčených květnových bojů doplnily síly AC detašované letky od dalších 8 squadron Fighter Command. Tato investice se ale příliš nevyplatila. Již 20.5. byla zahájena evakuace letuschopných Hurricanů AC do Anglie. Zmatené ústupové boje, nedostatek náhradních dílů a časová tíseň způsobili větší ztráty než nepřítel. Velké množství opravitelných strojů muselo být záměrně zničeno. Z celkového počtu 261 hurricanů nasazených v rámci AC se jich do Anglie vrátilo pouhých 66.
Když byla na konci května 1940 zahájena operace Dynamo, evakuace BEF od Dunquerke, poskytovalo vzdušné krytí přístavišť jak AASF, tak Fighter Command, respektive stíhací squadrony 11. Fighter Group. Hlavní tíhu rozhořčených bojů nesly opět perutě Hurricanů, převážně s ohledem na to, že Spitfiry měly příkaz nevstupovat nad kontinent. Měly být ušetřeny pro obranu Británie. Proto většina vítěztví i ztrát připadá na účet Hurricanů. V počtu vítězství se zdroje značně rozcházejí, co se týče ztrát máme údaje poměrně přesné. Celkem ztratila RAF v bitvě o Západní Evropu přes 450 stíhacích letounů, z toho naprostou většinu tvořily Hurricany. Tím se ovšem RAF dostalo na stav nižší než v září 1939!
Další zajímavou kapitolou v hisorii Hurricanů tvoří nasazení u norského Narviku. Dne 26.5.1940 připlula k norským břehům HMS Glorious, aby z její paluby odstartovaly Hurricany Mk.I No.46 Squadron. Úkolem této jednotky bylo podporovat spolu s No.263 Squadron (Gloster Gladiator) britské a francouzské expediční sbory a zbytky norské armády. Tažení bylo krátké a ačkoli se Narvik podařilo dobýt, s ohledem na vývoj situace v Evropě byly posléze obě expediční uskupení evakuována. Letci RAF za dobu svého nasazení v Norsku dosáhli 27 vítězství v 95 střetech. Zajímavostí je, že navzdory příkazu přeživší stroje zničit, přelétli 8.6. piloti zbylé Hurricany a všichni úspěšně přistáli zpět na HMS Glorious bez jakékoli námořní úpravy. Bohužel, dlužno dodat, že Glorious byla posléze potopena bitevními křižníky Scharnhorst a Gneisenau a ze statečných letců přežili pouze dva.
Bitva o Británii
Začátkem srpna 1940, v předvečer bitvy, mohlo Fighter Command proti Göringovým 865 stíhacím strojům postavit 57 perutí s 946 letouny. Z toho 29 squadron bylo vybaveno Hurricany. Z 527 Hurricanů na stavu nebylo ovšem celých 127 ks z různých důvodů letuschopných.
Je neodiskutovatelným faktem, že Bf109 E, hlavní oponent Hurricanu, jej ve všech parametrech s výjimkou utažené zatáčky převyšoval. Pokud ovšem v britském stroji seděl zkušený pilot, který znal svůj stroj a řemeslo, byly šance vyrovnané. Hurricane totiž snesl skutečně značné poškození a měl jen málo záludných vlastností. Navíc mnohdy i zdánlivě sestřelený stroj svého pilota domů přece jen donesl.
Douglas Bader a jeho 242. Peruť během Bitvy o Británii
Z 331 zaznamenaných vzájemných soubojů mezi piloty Hurricanů a Bf109 patří 207 vítězství německé straně a 124 vítězství pilotům RAF. Velkou slabinou Hurricanu byl karburátorový systém motorů Merlin II a III, jenž měl tendence způsobovat při negativních G nepravidelný chod nebo vysazení motoru. Motory DB 601 se vstřikováním paliva umožňovaly německým letcům uniknout prudkým potlačením do manévru, ve kterém je nemohli britští piloti Hurricanů a Spitfirů následovat. To byla skutečnost krajně nepříjemná.
Hlavním úkolem Hurricanů však nebyl boj se stíhacím doprovodem, ale napadání bombardovacích svazů. Zde se naopak Hurricane velmi osvědčil coby stabilní střelecká platforma. Netrpěl při palbě tolik otřesy jako Spitfire a také soustředění zbraní do dvou relativně malých prostorů se jeví jako výhodné.
Squadrony Hurricanů útočily ve formaci čtyř rojů po třech strojích. Pokud byl takovýto útok dobře proveden, málokterý svaz bombardérů zůstal neporušen. Zároveň ovšem byla tato doktrýna i nevýhodou, neboť trojice jako základní element se projevila jako nepraktická. Postupně se tedy na základě zkušeností z Bitvy o Británii i u RAF začal prosazovat daleko pružnější systém dvojic.
Středomoří a Dálný východ
První stroje tohoto typu se objevily nad vodami Středozemního moře v červnu 1940. Byly to čtyři kusy Mk.I, dodané na Maltu s úkolem posílit stíhací obranu ostrova, do té doby zajišťovanou pouze hrstkou dvouplošníků Gloster Sea Gladiator FAA. První maltské Hurricany nesly nestandardní výzbroj šesti kulometů. Dne 2.8.1940 pak na Maltu přibylo 12 Mk.I, přelétnuvších z HMS Argus. Tyto stroje tvořily základ nově zformované No.261 Squadron.
Hawker Hurricane Mk.II a Lockheed Hudson, operující z letiště v Severní Africe
Pro Střední východ byly Hurricany přelétávány 4000 mil dlouhou transafrickou trasou z Ghany do Egypta. Zde pak byly vybavovány protiprachovými filtry Vokes a speciální výbavou pro přežití. Počet nasazených strojů v oblasti postupně rostl a není bez zajímavosti, že například v prosinci 1940 je datována první modifikace Hurricanu pro taktický fotoprůzkum právě zde, ve Středomoří.
V únoru 1941 se Hurricany objevily i na řeckém nebi. Britský expediční sbor tu podporovaly jednotky No.33 a No.80 Squadron, původně létající na Gladiatorech. Ve zmatených ústupových bojích se ztratila většina dokumentace, nicméně beze sporu je, že boje zde probíhaly tvrdé. Kupříkladu velitel 33. squadrony S/Ldr M. T. S. J. Pattle dosáhl před svou smrtí 20.4.1941 podle některých pramenů až 52 potvrzených sestřelů a tím se stal nejúspěšnějším stihačem mezi západními spojenci.
Bezesporu kuriozní se jeví střety Britských Hurricanů s letouny francouzského vichistického letectva nad Sýrií v polovině roku 1941. Piloti RAF se zde utkali například i s některými pozdějšími esy jednotky CG 3 Normandie-Němen.
Hurricany našly v severní africe uplatnění v různých rolích po celou bobu bojů až do porážky vojsk Osy v roce 1943. Z pozice prvoliniového stíhacího stroje byly i zde postupně vytlačeny výkonnějšími Spitfiry a stroji americké provenience, o to lépe se pak prosadily v roli stíhacího bombardéru. Zejména Hurricany Mk.IIC a Mk.IID zde teprve ukázaly svůj potenciál.
Poněkud jiná situace panovala na Dálném východě, kde byli britským pilotům oponenty piloti japonští. Jejich Mitsubishi A6M Zeke své britské protějšky ve výškách pod 6000m, kde se většina bojů odehrávala, zcela deklasovaly. Dne 3.1.1942 dorazila do Malajsie skupina 51 strojů verzí Mk.I a Mk.IIA určená k obraně pevnosti Singapur. Malajské tažení mělo rychlý průběh a po rozhořčených ústupových bojích byl zbytek kontingentu stažen na Jávu, kde posílil 232. squadronu kooperující s holandskými leteckými silami. Dalších 33 Huricanů vzlétalo ze základny Palembang na Sumatře, nicméně nebylo v silách spojeneckých pilotů tato území udržet. K 7.3.1942 zbyly v oblasti pouze dva letuschopné stroje.
V roli nočních dravců
Významnou kapitolou v historii Hawkeru Hurricane je činnost v roli nočního stíhače. Již na sklonku bitvy o Británii, kdy Luftwaffe pomalu začala přecházet do noční ofenzivy, bylo zřejmé, že RAF nedisponuje odpovídajícím noční stíhacím typem. Z nouze tak vznikl například Bristol Blenheim Mk.IF a nasazeno bylo i malé množství Defiantů, které byly ve dne snadnou kořistí pro německé piloty. Nasnadě bylo i nasazení Hurricanů, které byly dostupné v relativně velkém počtu a díky svým nezáludným letovým vlastnostem se pro službu v noci vyloženě nabízely. Vyžadovalo to jen několik málo úprav, konkrétně výměnu třídílných výfuků za šestidílné a montáž obdelníkových stínítek na boky trupu.
Od začátku nočních oprací bylo zřejmé, že 8 kulometů není pro daný úkol dostatečná výzbroj. V podmínkách, kdy vizuální kontakt s nepřítelem se měřil v lepším případě na vteřiny, nebylo možno pálit dlouhé dávky. Proto byly úspěchy verze Mk.I jen zřídkavé. Tím pravým nočním dravcem se tak stala až verze Mk.IIC, jejíž baterie 4x20 mm již byla dostatečně přesvědčivá pro jakýkoli stroj nepřítele. Způsobů nasazení bylo několik, zpočátku šlo převážně o samostatné hlídky v prostoru a spolupráci se světlomety. Zajímavý se též zdál nápad operací Turbinlite. Jednalo se o Douglas Havoc, vybavený radiolokátorem a silným světlometem. Tento měl kooperovat s dvojicí Hurricanu, kterým měl vyhledávat a osvětlovat cíl. Ve skutečnosti byl však tento způsob boje velmi těžkopádný a proto také málo úspěšný. Proto bylo od něj posléze upuštěno.
Nejúspěšnější taktikou se nakonec ukázaly operace Intruder. Samostatné Hurricany se vydávaly k domovským letištím německých bombardovacích jednotek a zde číhaly na stroje nepřítele, vracející se z náletů na Anglii. Ty pak bez milosti likvidovaly. Tuto taktiku později přejaly i piloti Beaufighterů a Mosquit.
Jistý počet Hurricanu Mk.IIC byl dokonce na podzim roku 1941 vybaven radiolokátorem. Tento byl umístěn pod jednou polovinou křídla, na protější straně pak vyvažován přídavnou nádrží. Velmi rychle byl ale vytlačen ze scény novými dvoumotorovými Beaufightery.
Hurricany u No 310. Squadron RAF (Czechoslovak)
Když byla v srpnu 1940 310. squadrona uznána bojeschopnou, byla vybavena stroji Mk.I pozdějších výrobních sérií. Ty zůstaly v její výzbroji do března 1941. Za toto období dosáhli piloti squadrony 40+1/2 potvrzených sestřelů, 11 pravděpodobných sestřelů a 6 poškození (jiný zdroj uvádí stav 39+1/2; 9; 7).
Piloti 310. perutě se svým ořem...
Od března 1941 byla jednotka přezbrojována výkonnějšími Mk.IIA, od června doplněna novějšími Mk.IIB, přičemž s ohledem na dislokaci a způsob nasazení dosáhla pouze 1 sestřelu, 2 pravděpodobných a 1 poškození. Ve všech případech zřejmě se stroji Mk.IIA. Na podzim roku 1941 došlo k postupnému přezbrojení na Spitfiry a vyřazení Hurricanů ze stavu perutě je datováno k prosinci téhož roku.
Technické údaje, výkony
Rozpětí:
12,19 m
Délka:
Mk.I 9,58 m,
Mk.II 9,83 m
Výška:
Mk.I 3,95 m
Mk.II a Mk.IV 4,04 m
Nosná plocha: 23,92 m²
Plošné zatížení:
145,4 kg/m²
Poměr hmotnost/výkon:
Mk.IIC 3,93 kg/kW
Hmotnost:
Mk.I 2308 kg
Mk.IIB 2482 kg
Mk.IIC 2569 kg
Mk.IV 2679 kg
Maximální hmotnost:
Mk.I 3024 kg
Mk.IIC 3652 kg
Mk.IV 3860 kg
Rychlost:
Mk.I 508 km/h v 5400 m
Mk.IIB 528 km/h v 5840 m
Mk.IIC 526 km/h v 5840 m
Mk.IV 505 km/h v 4575 m
Počáteční stoupavost:
12,2 - 14,2 m/s
Dostup:
Mk.I 10 120 m
Mk.II 10 850 m
Mk.IV 10 973 m
Dolet:
Mk.I 965 km
Mk.II 745 km (1500 s přídavnými nádržemi po 205 l)
Mk.IV 796 km
Motor:
RR Merlin Mk.II 757 kW při 3000 ot./min ve výšce 5000 m
RR Merlin Mk.III 756 kW při 3000 ot./min ve výšce 5000 m
RR Merlin Mk.XX 883,7 kW při 3000 ot./min ve výšce 6400 m
Výzbroj:
Mk.I 8x Browning ráže 7,7 mm ( .303), 334 nábojů/hlaveň
Mk.IIA 8x Browning ráže 7,7 mm ( .303), 334 nábojů/hlaveň
Mk.IIB 12x Browning ráže 7,7 mm ( .303), 334-436 nábojů/hlaveň
Mk.IIC 4x 20 mm Hispano Mk.I nebo II, 90 nábojů/hlaveň
Mk.IID 2x 40 mm Vickers 15 nábojů/hlaveň, 2x Browning ráže 7,7 mm ( .303), 300 nábojů/hlaveň
Mk.IV jako Mk.IID, nebo 8x raket s hlavicí 27 kg.
Verze Mk.IIA, Mk.IIB a IIC měly také možnost nést 2x 113 nebo 2x 227 kg pumu.
Použitá literatura:
Marek Rys, Seweryn Fleischner: Hawker Hurricane
Jiří Vraný, Zděněk Hurt: Hurricane Mk.I
Miroslav Šnajdr: Hawker Hurricane Mk.I Francie, Belgie, Norsko 1939-40
Jaroslav Schmid: Stíhací a bombardovací letadla Velké Británie 1939-45
Internet
Autor článku: 310_Crowley
