Osud Amelie Earhartové

   Ze všech záhadných událostí vzešlých z druhé světové války jen velmi málo vzbudilo takový veřejný zájem - a dalo podnět k tolika divokým příběhům - jako osud známé americké aviatičky Amelie Earhartové a jejího navigátora Freda Noonana, kteří zmizeli při posledním úseku plánovaného letu kolem světa v roce 1937. Ačkoliv k tomu došlo ještě před vypuknutím války, jejich pravděpodobný osud v rukách Japonců dal následně podnět k mnoha válečným spekulacím.

   Earhartová s Noonanem se vznesli na svém dvoumotorovém letounu Lockheed Electra z Lae na Nové Guineji v 10 hodin dopoledne 2. července 1937 a zamířili na ostrov Howland, ležící uprostřed Pacifiku ve vzdálenosti 2556 mil. Během závěrečné etapy, letu byla posádka Electry v neustálém spojení s americkým námořním kutrem Itasca, kotvícím u pobřeží Howlandu, který poskytoval letounu navigační pomoc. V 7.42 ráno 3. července - s časovým posunem na obou stranách mezinárodního časového pásma - kutr obdržel od Amelie Earhartové rádiovou zprávu. "Musíme být nad vámi," říkalo se v ní. "Nevidíme vás. Dochází nám palivo. Letíme ve výšce 1000 stop." Po šestnácti minutách přišla další zpráva. "Létáme v kruhu nad vámi. Neslyšíme vás. Přelaďte na 7500, ihned nebo za dohodnutou půlhodinu."

   Radista na Ithace vyslal zaměřovací signál na dohodnuté frekvenci 7500 kilocyklů. Pilotka Electry ohlásila, že jej přijala, ale že není schopna určit polohu. "Prosím, určete polohu a ohlaste ji ústně na frekvenci 3105," požádala. Radista vysílal ústně polohu letadla v pětiminutových intervalech. V 8.45 Amelia Earhartová odpověděla. Jsme v poloze 157-337. Letíme z jihu na sever. Přijímáme na frekvenci 6210 kilocyklů. "

   To bylo naposledy, kdy se Amelia ozvala. Nyní již posádka Ithaky věděla, že se electra dostala mimo kurs a je nenávratně ztracena. Jejich výpočty ukazovaly, že letadlo má zřejmě dostatek paliva asi na další tři hodiny letu a pak, nepodaří-li se jí nouzově přistát na některém z ostrovů, nezbude Amelii nic jiného než přistát na moři. Dny po zmizení electry byly svědky nejrozsáhlejší průzkumné operace na moři v historii amerického námořnictva, vedené posádkou Ithaky, která se vydala plnou parou na severozápad hledat ztracený letoun.

   Téhož dne vyrazil z Pearl Harboru americký námořní pátrací létací člun Catalina, jenž se měl připojit k hledání v prostoru Howlandu. Pilot hlásil, že počasí na sever od Howlanduje mezi 2000 a 12 000 stopami špatné, padá sníh, prší a je bouřka. Vrátil se na základnu následujícího rána, aniž cokoliv spatřil. Do pátrání, jež pokrylo více než 250 000 čtverečních mil středního Pacifiku, se nakonec zapojila jedna letadlová a jedna bitevní loď, čtyři torpédoborce, minolovka a větší množství menších plavidel.

   Letadlová loď USS Lexington dorazila na místo pátrání teprve 13. července, neboť se plavila ze Santa Barbary v Kalifornii, ale jakmile tak učinila, její kapitán okamžitě vyslal šedesát letounů. V následujících pěti dnech prohledaly
151 000 čtverečních mil oceánu bez výsledku. Podivné zvěsti začaly kolovat ještě dříve, než bylo pátrání odvoláno. Proslýchalo se, že Earhartová s Noonanem se svou electrou, vybavenou kamerami, měli za úkol "náhodně" se odchýlit od kursu a přeletět Japonci ovládané Mariany, které Japoncům přiřkla Versailleská smlouva z roku 1919 a kde údajně probíhala čilá vojenská výstavba. Něco však nevyšlo a electru Japonci sestřelili, její posádku zabili nebo vzali do zajetí.

   Fred Noonan byl oficiálně prohlášen za mrtvého 26. června 1938 a Amelia Earhartová 1. ledna 1939. Prohlášení o Ameliině smrti dalo vzniknout, jak zřejmě bylo možno očekávat, další vlně nezaručených zpráv, že stále ještě žije a že byla ve skutečnosti viděna na mnoha místech od Karolíny po Tokio. Tytéž nezaručeně zaručené zprávy se objevovaly v pravidelných intervalech i po následujících třiadvacet let. Pak v létě 1960 vyplul případ tajné průzkumné cesty opět na světlo světa. Dne 1. května toho roku byl průzkumný letoun U-2 pilotovaný Garym Powersem sestřelen poblíž Sverdlovsku v Sovětském svazu. Špionážní historky byly v té době v módě. Tento poslední příběh, který se objevil i v životopisu Amelie Earhartové, tvrdil, že v roce 1937 jela jedenáctiletá dívka Josephine Blanková na kole podél pobřeží a vezla oběd svým příbuzným, kteří pracovali na tajné japonské základně námořního letectva v přístavu Tanapag na ostrově Saipan - japonském námořním velitelství na Marianách -, když jí najednou nízko nad hlavou přeletělo stříbrné dvoumotorové letadlo a zabořilo se do vod přístavu.

   Když Josephine dojela do přístavu, uviděla skupinu domorodců obklopující dva bílé cizince, muže a ženu. "Oba byli vyhublí a vypadali unaveně," řekla na tiskové konferenci v červenci 1960. "Žena byla nakrátko ostříhána jako muž a jako muž byla i oblečena, Muž, jak si matně vzpomínám, měl nějaká zranění na hlavě." Dále řekla, že japonská hlídka, která přijela na místo, aby oba zadržela, jí řekla, že to jsou američtí letci, a později zaslechla, že byli oba popraveni.

   Na téže tiskové konferenci oznámili, že trosky zmizelé electry byly snad nalezeny potápěči na dně tanapagského přístavu. Jako důkaz byl předložen generátor údajně pocházející z Ameliina letadla, jak se vyjádřil její technický poradce, Paul Mantz. Když ho dostali k dispozici představitelé Bendix Corporation, kteří vyráběli generátory pro tyto typy letadel, kategoricky popřeli, že by byl jejich, a prohlásili, že to je kopie, již vyrobili Japonci. Jak se zdálo, všichni přehlíželi tu skutečnost, že Japonci během války používali řadu letadel typu Electra vyráběných v licenci, a proto generátor mohl pocházet z jednoho z nich.

   Ačkoliv tvrzení, že byl Ameliin letoun nalezen, bylo brzy vyvráceno, poskytlo úrodnou půdu pro další spekulace. Nejztřeštěnější z nich tvrdila, že electra, která havarovala v horách Kalifornie v roce 1961, byla do posledního detailu shodná s electrou Ameliinou, shodovalo se údajně i sériové číslo. A vysvětlení? Earhartová s Noonanem při své cestě kolem světa použili několika shodných letounů téhož typu, aby zmátli každého, kdo by se zajímal o skutečný účel jejich cesty. (Způsob, jakým by toho bylo dosaženo,je jen velice obtížné si představit. ) Co se týče domněnky, že electra skutečně plnila tajný výzvědný úkol, je to příběh vymyšlený v každém detailu.
Amelia a Fred
   Můžeme připustit, že mohla být opatřena výzvědnými kamerami, neboť takto vybavený letoun patřící britskému průmyslníkovi Sidneymu Cottonovi uskutečnil řadu tajných letů nad Německem ještě před vypuknutím války. Ale z taktického hlediska nedává smysl, že by Earhartová s Noonanem plnili nějaký takovýto úkol. Žádná z japonských základen, které posádka electry údajně fotografovala, nebyla ani vzdáleně poblíž trasy jejího letu. Saipan, oblíbený cíl, ležel téměř 2000 mil severně. Kruhová vzdálenost - nejkratší trasa mezi dvěma body na zemském povrchu - ze Saipanu na ostrov Howland je 2700 mil. Spojte si tyto dvě vzdálenosti dohromady a dostanete vzdálenost, která daleko přesahuje možnosti Ameliina letadla, i kdyby bylo přeměno na létající palivovou nádrž.

   Kdyby vláda Spojených států chtěla uskutečnit tajné přelety nad Marianami - a je nutno vzít v úvahu, že v roce 1937 válka s Japonskem nebyla považována za vážnou možnost -, bylo by daleko logičtější, kdyby použila výzvědných letounů se základnou na Filipínách, nebo dokonce Guamu, americké základně ležící nejblíže japonským državám.

   Kdyby Noonan udělal navigační chybu, musela by být neobyčejně velká a představovat odchýlení 90° od požadovaného směru, kdyby se měli dostat nad Japonci ovládané území. Ale Noonan byl velice zručný navigátor. Použil by k určení polohy electry navigace podle polohy hvězd, a i kdyby bylo počasí špatné, je velice nepravděpodobné, že by během celonočního letu neuviděl jedinou hvězdu. Tak velkou navigační chybu šlo bezpečně rozeznat.

   Co se tedy mohlo stát? Nejpravděpodobnějším vysvětlením je, že Earhartová a Noonan se během posledního úseku svého transoceánského letu na ostrov Howland ztratili, začalo jim docházet palivo a byli zřejmě nuceni sestoupit do nižší výšky, aby se vyhnuli turbulenci způsobené elektrickými výboji. Možná že zachytili navigační signál z Ithaky, ale stejně jako o šest let později bombardér "Lady Be
Good", ztracený v Libyjské poušti, přeletěli zdroj signálů a vzdalovali se od něj. A tak je pohltily vlny Tichého oceánu. Je načase, aby jejich duše došly klidu.


Článek dodal: Stanlee
Upravil: BleskovejPodrs