Osud Martina Bormanna


   Ještě mnoho let po skončení války spolková německá vláda a židovské organizace zabývající se vyhledáváním nacistických válečných zločinců nabízely značné finanční částky za jakoukoliv informaci, jež by vedla k nalezení a odsouzení jednoho z nejbližších spolupracovníků Adolfa Hitlera. Jmenoval se Martin Bormann.

   Bormann, syn vojáka z povolání, se narodil 17. června 1900. Po ukončení zemědělské školy v Meklenbursku se stal ředitelem velkostatku poblíž Berlína. Ve dvaceti letech vstoupil do protižidovské organizace a o sedm let později, když se Hitler nezadržitelně šplhal k moci, se stal fanatickým členem nacistické strany. Tento malý, podsaditý a ramenatý muž se vytrvale zavrtával jako mol do nacistické strany, kráčeje za svými vlastními cíli a ambicemi. Stal se velitelem stráže Rudolfa Hesse, zástupcem führera, a když v květnu 1941 Hess zběhl do Británie, stal se hlavou stranické kanceláře. V roce 1943 dosáhl všemocného postavení sekretáře a hlavního poradce samotného Hitlera.

   Jako Hitlerův společník a blízký důvěrník byl Bormann v samém srdci krutostí a neslýchaných zvěrstev nacistů. Mezi lety 1939 a 1942, zatímco byl stále Hessovým podřízeným, spolupracoval na masových vraždách nejméně 100 000 "nežádoucích" - duševně chorých a vězňů koncentračních táborů. V letech 1941 až 1945 podle oficiálního prohlášení vydaného veřejným žalobcem spolkové země Hesensko se aktivně podílel na vyvražďování židovských, polských, českých a ruských válečných zajatců,jež nacisté považovali za méněcenné rasy. Tímto způsobem, jak se uvádí v prohlášení, Bormann "s plným vědomím ze zavrženíhodných, krutých a zlovolných důvodů způsobil smrt nejméně pěti miliónů lidí".

   V dubnu 1945 byl Martin Bormann jedním ze zmenšující se skupiny věrných přívrženců, kteří se rozhodli zůstat s Hitlerem až do hořkého konce. Berlín se stal přízračným místem smrti, ohně a zkázy, zcela obklopen ruskými jednotkami, které si vytrvale probojovávaly cestu do středu města. Když Hitler 30. dubna spáchal sebevraždu, byli Bormann a Joseph Goebbels, ministr propagandy, jedinými členy nacistické "staré gardy", která zůstávala v Fuhrerbunkeru. Goebbels se rozhodl zemřít spolu s celou svou rodinou, ale pro Bormanna byla sebevražda tím posledním, na co pomýšlel. Měl v plánu dostat se ven z umírajícího Berlína a to mohl provést dvěma způsoby. Jednak uvažoval o vyslání generála Krebse, náčelníka generálního štábu pozemních vojsk, k ruskému generálu Čujkovovi, aby jim umožnil volný, průchod z Berlína výměnou za to, že se vzdají říšského kancléřství. Čujkov však zůstával neústupný, s ničím jiným by nebyl tak spokojen jako s bezpodmínečnou kapitulací kancléřství a všech uvnitř.

   Druhou možností bylo probít se ruským obklíčením pod rouškou tmy a nějak se dostat do Šlesvicka- Holštýnska, kde se německé síly pod velením velkoadmirála Karla Donitze, jehož Hitler jmenoval svým následníkem, stále ještě držely. V půl páté odpoledne l. května 1945 shromáždil Bormann zbylé osazenstvo Fuhrerbunkeru a prozradil mu svůj únikový plán. Většina jej považovala za šílenost, ale někteří souhlasili, že s ním půjdou. Po chvíli, zatímco všude kolem vybuchovaly granáty a obloha nad Berlínem houstla kouřem boje, oslovil Bormann skupinu velitelů SS v zahradě kancléřství a vydal rozkaz k rozpuštění takzvaných vervolfů, kteří měli za úkol po porážce Německa rozšiřovat zmatek a paniku mezi spojeneckými armádami. Očitý svědek, rozhlasový komentátor Hans Fritsche, si všiml, že Bormann měl na sobě šedou polní uniformu s výložkami generála SS. V osm hodin večer se ti vězni Hitlerova bunkru, kteří se rozhodli probít ruskými liniemi, vykradli z kancléřství. Skupinu tvořil Bormann, státní sekretář Naumann, Artur Axmann, vůdce Hitlerovy mládeže, Hitlerův řidič Erich Kempka a lékař SS, doktor Stumpfegger. Probíjeli si cestu hromadami trosek a nakonec se dostali až k weidendammskému mostu, který spojoval oba břehy řeky Sprévy. Bormann zařídil, že mohli překročit řeku pod ochranou několika tanků patřících k jedné z tankových jednotek SS, jež stále ještě fanaticky bojovaly.

   Na to, co se stalo pak, existují dva rozdílné názory, jež se objevily ve výpovědích dvou členů Bormannovy únikové skupiny na norimberském procesu. První z nich poskytl Kempka, Hitlerův řidič. Kolem nás projelo několik tanků následovaných obrněnými vozy pěchoty. Tanky si probíjely cestu zátarasy na mostě. Bormann právě doběhl k prvnímu tanku, když byl zasažen protitankovou střelou vypálenou z blízkého okna a vybuchl. Tam, kde se nalézal Martin Bormann, zůstal jen sloup ohně. Mě samotného vrhl výbuch k zemi a ztratil jsem vědomí. Když jsem přišel k sobě, nebyl jsem schopen slova. Kempka potvrdil, že viděl Bormannovo tělo svíjet se v plamenech. Podle jeho názoru není možné, že by Bormann přežil. To však nebyla jediná verze Bormannova osudu. Další svědek, Artur Axmann, vypověděl zcela jiný příběh. Municí naložený tank Tiger vybuchl. Tlaková vlna mě odhodila značně daleko. Instinktivně jsem se skryl v kráteru bomby Totéž udělalo i několik dalších. Byl tam Bormann s Hitlerovým lékařem, Dr. Stumpfeggerem, státním sekretářem Dr. Naumannem, Goebbelsovým adjutantem Schwagermannem a mým vlastním adjutantem, Weltzinem. Všichni vyvázli bez zranění. Seděli jsme v kráteru a pokoušeli se přijít na to, jak nejlépe uniknout z Berlína.

   Skupina se vrátila na nádraží Friedrichstrase, vyšplhala na koleje a překročila řeku ve tmě po železničním mostě. Za nějakou dobu doběhli až k nádraží Lehter, které již zabraly sovětské jednotky. Kdvž Bormann a ostatní vyšplhali na nástupiště, padli přímo do náruče ruské hlídky. Již dříve jsme si strhali výložky, říká Axmann. "Rusové nás považovali za příslušníky domobrany. Nabídli nám cigarety. Najednou se Bormann s doktorem Stumpfeggerem dali do běhu směrem k Invalidenstrase. Rusové zpozorněli a my jsme ucítili nebezpečí, že by nás mohli zadržet. Pomalu jsme se vzdalovali. Rusové se ani nepokusili Axmanna a jeho kumpány - Naumanna, Schwagermanna a Weltzina, kteří pokračovali podél Invalidenstrase směrem ke čtvrti Moabit, zastavit. Naumann a Schwagermann najednou zmizeli v nějakém křoví. Axmann a jeho adjutant pokračovali sami, ale obrátili se, když uslyšeli rachot tanků před sebou. "Na zpáteční cestě o Invalidenstrase, vypovídá Axmann, "jsme se dostali do prudké palby. Brzy nato jsme překročili koleje na nádraží Lehrter a viděli dva muže ležící na zemi. Poklekli jsme vedle nich, abychom se podívali, zda můžeme pomoct.
Byl to Martin Bormann a Dr. Stumpfegger. Chyba byla vyloučena, viděli jsme jim zřetelně do tváří. Leželi na zádech, nohy a ruce roztažené. Dotkl jsem se Bormanna, ale nijak nezareagoval. Sklonil jsem se nad ním, ale známky života jsem nenalezl. Na jeho těle nebyly stopy zranění nebo krve. Možná že si vzali jed. Najednou spustila palba a my jsme museli odejít.

   Axmannova wpověd' byla zpochybňována nejen proto, že patřil k prominentním členům nacistické strany, ale jelikož jeho adjutant, Weltzin, později zemřel v ruském zajetí, nebyl nikdo, kdo by ji mohl potvrdit nebo vyloučit.

   Daleko později řada civilních svědků potvrdila, že viděla dvě těla, která byla později pohřbena. Datum pohřbu bylo stanoveno na 8. květen. Jedno z těl identifikovali jako Dr. Stumpfeggera díky osobním dokumentům, jež u něj nalezli a berlínský poštovní úřad doručil tuto zprávu jeho ženě v srpnu 1945. Nic však nedokazovalo totožnost druhého mrtvého a nikdo ze svědků jej nepoznal. Určitou dobu po válce probíhaly pokusy nalézt skutečný hrob, což však bylo prakticky nemožné, neboť tvářnost poválečného Berlína, povstávajícího z trosek, se radikálně změnila. Mezitím byl Martin Bormann v nepřítomnosti souzen v Norimberku a odsouzen k smrti. S postupem let se čas od času objevovaly zprávy, že ho viděli v nejrůznějších zemích Jižní Ameriky. Většinou šlo jen o výmysly, ale jeden muž byl nezvratně přesvědčen o tom, že Bormann přežil. Byl to Simon Wiesenthal, bývalý vedoucí Židovského dokumentačního střediska ve Vídni.

   Podle Wiesenthala hledal Bormann útočiště v Paraguayi, kde měl několik úkrytů.Jeden z nich se údajně nalézal na jihovýchodě země, poblíž řeky Paraná, odkud by mohl rychle uniknout v případě ohrožení do Brazílie. Jak šel čas, ztrácely úřady o Martina Bormanna zájem a v roce 1973 jej západoněmecká vláda oficiálně prohlásila za mrtvého. Jejich rozhodnutí se ukázalo být opodstatněným, když o několik let později výkopové práce v Berlíně odkryly lebku a kostní zbytky patřící podle zubních záznamů prokazatelně Bormannovi. Přesto nad případem Bormann i nadále visí otazník. Možná že i navzdory důkazům byl velkou rybou, které se podařilo uplavat.


Článek dodal: Stanlee
Upravil: BleskovejPodrs