Zde k dispozici vlákno pro náruživé čtenáře. Z přečtené knihy pochopitelně vojensko-historického charakteru, aby tady snad Podrs nedělal referáty od markýze de Sade, tu vyvěšujte stručné referáty nebo výcucy, ať máme představu, co v čem je a v čem co není.....
Zdařilá práce zaměřující se na nálety a hloubkové akce amerického letectva ve středních Čechách v letech 1944 - 1945.
Jakési expozé do problematiky v prvních kapitolách pojednává o rozmístění jednotek vojenského letectva ČSR v oblasti včetně rozmístění polních letišť během mobilzace 1938. Rovněž se v knize doberete lokací polních letišť a jednotek LW na konci války ve severní polovině Čech. Podrobně rozebrány akce USAAF ale zčásti i sovětského letectva nad územím Čech v letech 1944/1945. Útoky hloubkařů, ničení německých letišť. Stíhací souboje atd.
Největší pozornost pochopitelně věnována náletům USAAF na Kralupy nad Vltavou (rafinérie bohužel tehdy byla v centru města) a okolí. Dva největší nálety uskutečněny 28.12. 1944 (15th AirForce - 203 Liberátorů, 153 Lightningů a 208 Mustangů, přičemž část svazu útočila na Kolín a Pardubice a část na Kralupy) a 22.3. 1945 (165 Liberatorů doprovazených 50 mustangy z černoššské elitní 332 Fighter Group). První nálet se moc nepovedl, kvůli špatnému počasí to švihli vedle. Zato v březnu to "vyšlo" parádně. Kralupy rozorané z 1884 domů 993 těžce poškozeno, 117 srovnáno se zemí, počet mrtvých 145/6 lidí (jedna osoba se zřejmě v seznamech vyskytla dvakrát, jednou pod dívčím jménem). V knize spousta fotografií, citace četnických hlášení, výpovědi svědků, pilotů, bombarďáků. Tabulky protektorátních úřadů o výši škod.
Super jsou líčení ožralých Rusáků, kteří dostali 9. května 1945 bojový rozkaz a´útočili na ústupové trasy WH a Waffen SS v Čechách. Mj. naházeli bomby na náměstí v Roudnici a pozabíjeli 75 lidí. Zde vám ocituji: "...v pět hodin ráno přikazují pohotovost. ´jaká sakra pohotovost, vždyť válka skončila.´No jak kdo mohl. Záleželo na tom, kolik toho kdo vypil na vítězství. ... Vůbec se nedá říct, že bych byl střízlivý, ale dobře vzlétli jsme, všechno probíhalo normálně. Obecně, když jsi napitý, není to tak těžké letět...Byl to poslední den války. Desátého jsme již nelítali, třebaže jsme byli střízliví...."
Dobrý nápad.
Zahájím tedy úrodou, co jsem našel pod stromečkem.
Georgij Zacharov - Já stíhač
Velice zajímavá kniha. Autor se jako předválečný důstojník VVS účastnil Španělské války (I-15) a Čínsko-Japonské války (I-16). Po napadení Německem velel divizi na ústupu k Moskvě. Stažen do týlu k organizaci výcviku. V roce 43 dostal velení 303.IAD., ke které později patřila i Normandie-Němen. Létal na mimo jiné na Jak-1, -3, La-5FN.
Celkově pěkné vyprávění, místy chronologicky mírně neucelené.
Sergej Makarovič Kramarenko - Lovec
Taky slušný kousek. V době napadení čerstvý absolvent stíhacího výcviku s několika málo hodinami na Lagg-3. Krátce nasazen u 303.IAD na Lagg-3 a La-5. Převelen k 19.GIAP, kde létal jako dvojka Kumaničkinovi a příležitostně i Kožedubovi na La-5FN a La-7. Asi 2 sestřely. Po válce přehlídkový pluk a nasazení v Koreji na Mig-15. Údajně první eso korejské války a první eso Jet vs. Jet. V Koreji 13 sestřelů, mimobjiné i Col. Glen Eaglestone (WWII eso na P-51). Posléze poradce v Iráku a Alžírsku. Pak vyšetřoval letecké nehody, například Gagarinovu havárii.
Celkově dobrý dojem lehce kazí to že autor je poctivý stalinista a dává to dost hlasitě najevo. Kritizuje sice šlendrián v sovětském letectvu, protekci a byrokracii, nicméně základní myšlenky komunismu považuje za správné. To se ovšem dá od starého člověka a pamětníka čekat a je to celkem snesitelné.
Vyprávění navigátora a radarového operátora RAF. Příjemným, lehce stravitelným tónem psaná kniha, která s jemným anglickým humorem popisuje průběh nasazení autora od výcviku, do konce války. Zajímavý pohled na méně známé operace.
L. Brandon dosáhl hodnosti S/L, je nositelem DSO, DFC and Bar a létal na Beaufighterech a Mosquitech. Účastnil se postupně defenzivních patrol nad Anglií (Beau), operací Intruder - útoky na startující a přistávající bombardéry (Mossie FB VI. - radarové na kontinent ještě nesměly), Ranger - útoky na náhodně nalezené pozemní cíle za měsíčního světla (taktéž Mossie FB VI.), Instep - denní hlídky nad Atlantikem proti dálkovému průzkumu a ponorkám (FB VI.), nočních Anti-diver patrol (zachycování V-1, Mossie NF) a Letů bombardovací podpory - noční stíhání před a v proudech nalétávajících Lancasterů a Halifaxů.
Doporučuju k přečtení.
Musím ovšem vytknout nevyrovnanou kvalitu překladu. Většinou je v pořádku, ale několikrát jsem narazil na větu, nad kterou jsem nevěděl jestli se smát nebo brečet.
Jeden příklad za všechny: Choval se chvíli promyšleně, dokud jsem se ho nezeptal: "Kde ho chcete mít?"
"Kdekoli bude prázné místo! Pospěš si, člověče! Začni s tím prázdným místem už konečně něco dělat. Kde je ta zatracená prázdná věc?"
Autobiografie páně sira Arthura Harrise (od 1942 vrchní velitel Bomber Command). Mnoho pěkných, ale asi i zkreslených informací o zákulisí RAF. Popsána jeho vojenská kariéra a zejména působení a názory na vedení války pomocí bombardérů. Dobré info o všech velkých akcích (přehrady v porúří, velká německá města) použití pathfinderů, elektronických vychytávek - Oboe (hoboj) H2S aj. Z celého plyne dojem, že jedině Harrisova část armády si zasloužila tu největší prioritu v druhé polovině války.... Přestože trochu starší, stojí za přečtení. Celkem cca 400 stran.
MANUEL F. VAN EYCK: Zemřeli jsme pro Anglii. Praha 1993.
Útlejší kniha o bojových akcích čs. stíhacích perutí, v nichž někdo padl. Z angličtiny přeložil F. Fajtl. Autor čechoameričan, pův. jménem Vaněček. Kniha je plná zajímavých fotografií. Většina akcí popsána reportážním stylem, strohým jazykem vojenských hlášení. Na začátku veškeré základny 310, 312, 313 perutí v průběhu války.
MATHENY, Ray T. Ohniví jezdci (z orig. Deacon's Sinners). 1. vyd. Praha: Magnet Press, 2007. 300 str.
Válečné zážitky mladého amerického výlupka od výcviku do konce války. Autobiografie je dělená do dvou celků. První polovina popisuje letecké zážitky od výcviku po nálety v B-17ce nad Německo, druhá je zaměřena na život v zajetí ve známém Stalagu XVII-B. I přesto, že autor psal knihu v pozdním věku je až obdivuhodné, jak podrobně popisuje všechny úkony při létání s B-17. I když měl funkci palubního mechanika, za kniplem se taky ocitl, protože jeho piloti většinou po startu šli dospat kocovinu do bombovnice a letadlo pilotoval mechanik se střelcem! V zajetí se ocitl po sestřelení přibližně v polovině války. Při líčení života v táboře nabourává některé zažité představy o laxním americkém přístupu k válce, zároveň se nevyhýbá zkušenostím z tábora, o kterých se mnoho autorů nezmiňuje (homosexualita jako ve věznicích apod.). Překlad je povedený, pouze u názvu se vydavatel radši vydal ve stopách kýče, přestože doslovný překlad by byl menším zlem. Kniha má pevnou vazbu, textový šotek se jí vyhnul a ani obálka není z neškaredších. Celkový počet stran doplňuje asi dvacet fotek kvalitně natištěných na křídovém papíře, povětšinou zobrazující co nejvíce rozbitých B-17tek. Velmi zajímavé jsou taky přiložené velmi podrobné řezy celé B-17 s popisy vybavení. Je škoda že u jediné fotky celé posádky nejsou uvedena jména a ani autora nelze přesně poznat.
Celkově čtivě napsaná, technicky podrobná kniha, kterou můžu doporučit a Rampovi i půjčit, až dojede do Brna
PS: pokud byste hledali autora na fotkách na netu ze Stalagu XVII, nenaleznete ho, protože před známým pochodem z tábora svoji složku ukradl.
Ahoj, taky umím číst , tak jsem si dovolil něco malého ze své zahr... ee... knihovny
BRICKHILL Paul, Bořitelé hrází (z orig. The Dam Busters), 1. vyd, Brno: nakl. Návrat, 1992, 163 str.
Knihu se mi podařilo získat teprve nedávno. Vzhledem k datu jejího vydání už jí na pultech knihkupectví neseženete, snad jen v antikvariátech nebo na inter. aukcích. Už jenom proto, mimo samotný obsah, se stává cennou .
Kniha velmi čtivým způsobem popisuje důvody, které vedly k vývoji a vzniku rotační pumy a následně i těžkých leteckých bomb Tallboy (5443 kg) a Grand Slam (9979 kg). Stejně jako těžkosti, které měl s jejich prosazením u Bomber Command vynálezce Barnes Wallis. Hlavním tématem této útlé knížky je ovšem válečný život jedné z nejslavnějších squadron britské RAF - 617. perutě RAF. Vznikla jen pro jednu jedinou akci - Operaci Chastice - nálet proti německým přehradám Möhne, Eder a Sorpe. Nakonec, ale přežila plány vysokých důstojníků BC a operovala až do konce války. Plánovalo se i její použití proti japonským ostrovům a dnes je jednou ze současných perutí Royal Air Force.
Jejím prvním velitelem se stal W/C Guy P. Gibson. Charismatický, houževnatý a odvážný pilot, který se perutě ujal místo odpočinku po svém třetím operačním turnusu. Za nálet na přehrady získal Victoria Cross. Toto vyznamenání se stalo jakýmsi odznakem 617. perutě, neboť i její, v pořadí třetí, velitel W/C Geoffrey L. Cheschire toto vyznamenání v řadách 617. perutě získal a další nositel VC, F/L William Reid byl při jednom z náletů sestřelen.
Peruť se v průběhu své bohaté válečné kariéry stala z "jednotky sebevrahů" perutí pro přesné bombardování. Se svými Lancastery dokázaly umisťovat bomby Tallboy a Grand Slam do vzdálenosti několika centimetrů od vyznačeného cíle. To se projevilo při potopení Tirpitze nebo křižníku Lützow. Prováděla nálety na Německo, Itálii... proti strategickým cílům, jako byly doky ponorek, viadukty po kterých se přesunovaly německé jednotky vstříc postupujícím spojencům, základny střel V1 a V2 tak i na kryté postavení obrovských německých děl, tzv. V3.
Většina jejích pilotů nosila vysoká vyznamenání DSO a DFC. Průměrný věk se pohyboval kolem 22 let a přesto si dokázala svůj vysoký standart udržet i přes ztráty a vysilující nasazení.
Myslím, že je to velmi dobře napsaná kniha s poměrně dobrým českým překladem. nemá moc fotografií, ale ty které jsou v knize uvedeny se vztahují přesně k danému tématu. Pokud budete mít možnost si knihu někdy přečíst, vřele Vám jí mohu doporučit.
Zem, která ztratí své nebe, ztratila všechno! I sebe...
Taikó
– Román o vzestupu Tojotomi Hidejošiho (zvaneho Taiko, puvodne syna rolnika)), který sjednotil na konci 16. století Japonsko rozervané válkami mezi jednotlivými rody.
cca 700 stran
Musaši
– Román o pravdepodobne nejlepsim šermíři Mijamotovi Musašim
cca 900 stran
Obe knihy jsou napsane (pro me) naprosto fantastickym zpusobem a velice dobre prelozeny! Taiko mi lezel doma temer dva roky, nebot tech 700 stran bylo pro me jako nectenare odstrasujici, nicmene po otevreni jsem ho naprosto zhltnul! Na Musashiho jsem cekal dva roky nez ho vydaji a kdyz jsem ho konecne dostal, precetl jsem ho asi za tyden, nemohl jsem proste prestat cist...
Kdo ma rad historii Japonska VRELE doporucuju!
PS: mimochodem Yoshikawa je povazovan za jednoho z nejlepsich japonskych autoru/romanopiscu
Pomerne ctiva knizka, nic velkeho, dost fotografii, ale fotky nejsou nijak zvlast tematicky usporadane.
Knihu psal M.Ziegler ktery vsak ale vlastovku neletal zato ma zkusenosti s kometou, a na knize je to trochu znat, vetsinou vychazi z citaci jinych autoru/letcu nebo z vypraveni ostatnich, take mam pocit ze M.Z. je v knize trochu tendencni, meje prdel Willimu Messerschmittovi, zda se mi ze ani Gallanda nemel zrovna v lasce. Ale muze to byt jen muj pocit. Kdyz ji neprectete pravdepodobne o nic neprijdete, na druhou stranu je pomerne utla takze ji mate rychle za sebou a nejake informace vam prinese urcite. M. Ziegler ma na svedomi daleko lepsi knizku prave o kometach!
PS: dekuju Pepanovi za to ze mi ji bez vedomi vlastnika Paji pujcil...
"Johnnie" JOHNSON, VELITELEM KŘÍDLA, Naše vojsko, Praha 2008
Jedno z nejúspěšnějších es mezi spojeneckými piloty 2. světové války.
Vzrušující příběh jednoho z nejlepších stíhačů RAF a západních spojenců vůbec. "Johninie" Johnson sloužil po celou dobu války v řadách Fighter Command Royal Air Force a svého posledního 38 sestřelu dosáhl v září 1944. Od řadového pilota se postupně vytáhl až na velitele perutě a posléze vedl i dvě kanadská stíhací křídla. V knize popisuje svoji válečnou kariéru od počátku, kdy se stal pilotem u 19. stíhací perutě RAf v srpnu 1940, přes Bitvu o Británii, útok na Dieppe, sweepy přes kanál La Manche a nad Francií, vylodění v Normandii, až po překročení Rýna a boje v Německu samotném.
Moc hezká kniha, v originále určitě dobře napsaná takže i český překlad je bez nějakých chyb. Což je dobře, protože se to nedá říct u všech knížek s leteckou tematikou.
Zem, která ztratí své nebe, ztratila všechno! I sebe...
Jiří Rajlich: JEDINÝ ČESKOSLOVENSKÝ MARŠÁL. Brno 2002
Pěkná publikace o osudech armádního generála in memoriam RNDR. Karla Janouška doplněná pěknými fotografiemi. Poměrně čtivě napsané, jak je dobrým zvykem Jiřího Rajlicha. Svou vojenskou kariéru náš jediný Air Marshal RAF zahájil za 1. světové války v RU armádě a následně v ruských legiích. Ve dvacátých letech přestoupil vlastně náhodou k letecvtu, kde to dotáhl postupně až na velitele letectva 1. armády v Čechách v hodnosti brigádního generála. Za první republiky absolvoval kurs pro výchovu důstojníků generálního štábu (budoucí Válečná škola pod francouzským vedením Amédée Jameta) a poté i samotnou Válečnou školu, kde s ním v ročníku studovali později známí Ingr, Luža, Viest ale i E. Moravec. V roce 1924 se dává k letectvu a to na základě sporu s tehdejším přednostou 18. odd. (leteckého) Ministertstva obrany plk. ing. Vlastimilem Fialou, který ho pos poru ohledně využití letectva vyzval, aby se stal aktivním letcem.. Jako pilot průměrný avšak jako pozorovatel (a tím pádem i velitel letadla) nadprůměrný. I proto byl vybrán na II. ročník závodu zeměmi Malé Dohody a Polska společně se škpt. Fr. Klepšem. Na stroji Letov Š 316 obsadili 3. místo z 23 posádek. To bylo jedno z jeho posledních aktivních vystoupení jako letce.
Největší část knihy je pochopotelně věnována jeho působení za války v Velké Británii ve fumkci generálního inspektora čs. letectva. Hodně se autor zaměřil i na spory s gen. Aloisem Vicherkem (v Anglii pod jménem Slezák). Poválečná anabáze začala jeho odstrčením na druhou kolej právě Vicherkem a následně i gen. Bohumilem Bočkem, kteří loajálně posloužili komunistům (nakonec je to semlelo také). Po vyprovokovaném pokusu o útěk za hranice byl v roce 1948 zatčen a odsouzen na doživotí (výstižné jsou vzpomínky gen. Svobody, jež usvědčují komunisty ze všech zvěrstev a politických vražd). Amnestován v roce 1960 a v roce 1968 dosáhl zrušení rozsudku v plném rozsahu avšak nikoli rehabilitace. Té se mu dostalo až po roce 1989 společně s navrácením gen. hodnosti.
Celkově velmi pěkná kniha zasvěcující mj. do organizace armády a letectva za i. republiky.
Filip Jánský: VZPOMÍNKY NEBESKÉHO JEZDCE. Podle rukopisné pozůstalosti napsal Jindřich Drebota. Praha 2007.
Kniha patří Libochovi, ale půjčil mi ji Rampa Skvěle a velmi čtivě sepsané vzpomínky asi největšího průseráře u letectva za války. Občanským jménem Richard Husmann, narukoval po útěku do Francie přes Německo (už to bylo celkem nevídané, ale jěště to bylo před vypuknutím války) do ciz. legie a na podzim do čs. vojska ve Francii ve věku 17 let. Musel se přihlásit jako dobrovolník, protože se na něho nevztahovala mobilizace. Kniha obsahuje výstižné charakteristiky některých důstojníků u 311. perutě, kde Husmann působil jako palubní střelec. Na přelomu 42/43 absolvoval radiotelegrafický kurs. U 311. ceněn i proto, že dokázal obsadit jakékoliv střeliště, případně i navigovat a obsluhovat radiostanici. Na některé lety letěl jakoby navíc, do posádky nepatřil, což vedlo velení k tomu, že velitel letadla byl zodpovědný za prohlídku trupu, aby se v něm neskrýval nikdo, kdo není na let určen! V roce 1944 odchází do SSSR a lítá jako střelec na šturmoviku. Vážně zraněn v dubnu 1945, přičemž sestřelil FW190. Po válce na vlastní žádost odešel z armády, což ho asi uchránilo od kriminálu. V 50. letech přesto "dobrovolně" přeřazen z Ministertstva dopravy do výroby. V roce 1964 sepisuje velmi rychle Nebeské jezdce.
Publikace velmi ale velmi čtivá. Není divu, že za ním chodil i gen. Janoušek se žádostí o pomoc při sepsání pamětí. Vřele knihu doporučuji,
Kniha pojednávající o rozporuplné osobnosti W/C Adriana Warburtona, DSO a Bar, DFC a dva Bary, DFC (US).
Důstojnickou školu v Cranwellu dokončil ve stejném roce jako Guy Gibson a Douglas Bader, nicméně narozdíl od nich s pilotním hodnocením Podprůměrný. K RAF nastoupil jako pilot torpédových Vildebeestů, nicméně jeho jednotka vzápětí přezbrojila na Beauforty. Dva motory byly v té době nad Warburtnovy síly a tak ho velení posílalo na různá školení a kurzy. Následně byl ''uklizen'' na Maltu k leteckému průzkumu. Zde zpočátku létal na Martin Marylandech jako navigátor, pak v důsledku personální krize dostal šanci i jako pilot. Zde se začala projevovat jeho téměř zázračná schopnost za každých okolností přinést požadované snímky.
Postupně létal na Marylandech, Beaufighterech, Spitfirech a F-5 (P-38), vypracoval se na velitele fotoprůzkumného křídla křídla, podílel se na plánování a přípravě většiny spojeneckých operací ve středomoří. Zahynul nad Německem, téměř na sklonku války.
Obsáhlá kniha, doplněná vzpomínkami spolubojovníků, bez faktických chyb a s kvalitním překladem. Nezdála se mi však příliš uceleně napsaná a čtivá, s minimem dat a dohledatených faktů. Spíše než o létání je o excentrickém muži, občas s chováním hollywoodské hvězdy, který si dokázal najít oblast kde vynikl. Určitě to není kniha pro každého, ale zajímavá jistě je.
Ian Gooderson - Air Power ar Battlefront: Allied close air support in europe 1943-45
Knizka je analizou blizek letecke podpory pouzite spojenci na zapadni fronte a v africe. Pitva taktiku efektivnost Figterbomberu, strednich a tezkych bombarderu pri prime podpiore pozemnich vojsk.
V rpvni casti se clovek dozvi o ORS (Operation Research Section) coz byla bandicka vetatoru ktery vedecky zkoumali uciniost zbrani v poli, efektivnost taktik etc a vecina reportu a efektivnosti TAF pochazi od nich.
Dalsi cast je venovana Fighterbomberum, jak nasazenym typum tak jejich vyzbroji a predevsim jejich efektu na bitevnim poli. To je hlavne prezentovano na konkternich operacich kde Letecka podpora hrala klicovou roli.
Pak je tu sekce venovana strednim a tezkym bombarderum. V tehle casti se clovek vovi neco malo o pouziti tezkych bombarderu pro niceni nemeckych pozic.
Zaverecna sekce se venuje ekonomicke strance blizke letecke podpory a srovnava delostrelectvo s letectvem.
Neni to kdovijak poutave cteni ale je vtom spousta velmi zajimavych informaci.
Ikar psal Taiko což je krásná knížka a moc se mi líbila..
Doporučuji k tomu moji nejoblíbenější Šogůn od Jamese Clavella. Navazuje na Taika a pojednává o době po Taikově předčasné smrti. Narozdíl od Taika ale pojednává z pohledu evropana a tak se tato kniha stává i něčím jako úvodem do poznání Japonska.
Po delší době jsem se rozhodl podívat se na pohled z druhé strany, té která dějiny nepíše. A předem říkám, že jsem možná měl zůstat u nějakých poetických Fajtlovin. Už v počátku, co se rozsáhlosti týče značného, dílka se nám autor snaží, a to nepříliš úspěšně, naznačit co vlastně chtěl na psacím stroji provést. Tvrdí nám, že se snaží o "poněkud jiný přístup". Těžko říci, co si pod tím představuje. Publikace rozhodně není povídáním autora a průběhu jeho života. Zároveň se nejedná o odborně zpracovanou historickou práci. Dílo je podivným paskvilem značného množství dosti nepřehledně vytištěných dat a tabulek prolnutých značně subjektivním vyprávěním a historek účastníků boje, povětšinou pilotům. Ty tvoří to zajímavější. Snaha a vsuvky od matek pilotů, lékaře, spojeneckých poletuch je povětšinou bez jakékoliv informativní hodnoty. Priller jakožto žijící svědek války nám může dát to nejcenější z oné doby (kniha je psána v 50tých letech). Její atmosféru, pocity pilotů a právě ono subjektivní, co si z boje odnášeli. To by se autor ovšem musel zabývat temnější stránkou historie, což se mu příliš nechce. Vlastně vůbec nechce. Místo toho nám předkládá historický pramen, a přiznejme si dosti hodnotný a obsáhlý, ovšem zpracovaný, i když docela chronologicky, značně nesystematicky, který je proložen hromadou historek, které nám onu dobu nepřibližují, ale spíše oddalují. Sem tam se pouští do kritiky spojeneckých metod, například při vypočítávání ztrát, sestřelů a jejich uveřejnění, aby hned v dalším odstavci stejnou chybu přehlédl u němců a ještě lépe, s radostí obhajoval. Umístění dvou historek z kanadských zajateckých táboru na konec díla a "strašlivých" podmínek tam, je opravdu pěstí na oko a poslední kapkou pro naivního čtenáře, očekávající autorovu sebereflexi. Což mne dostává k problému autorství. Je zřejmé, že dílo není pouze prací samotného Prillera. Mnohdy o sobě píše ve třetí osobě (a nejedná se o citaci), někde je zase vše psáno v osobě první, pod kterou nám nezbývá, než si Prillera představovat. Ostatní autoři, a že asi určitě byli, zmíněni v knize nejsou a docela by mne zajímal, zda-li s ním spolupracoval nějaký historik. Dokumentární hodnota knihy se uvyšuje obsáhlým dodatkovým aparátem, obsahující tabulky s padlými piloty včetně vyznamenání, seznam sestřelů členů eskadry, povedenými, na křídlovém papíře provedenými, fotografiemi a hromadou statistik. Kvalita překladu je taky ucházející, jenom forma seznamů a tabulek mohla být mnohem lepší, obálka křičí klasickým leteckým kýčem, ale u tohoto druhu knihy očekávaným a asi nevyhnutelným. Pochválil bych i kvalitní vazbu, ale tohle se klidně rozpadat může.
Shrnuto: Číst se to dá, ale čtivé to není. Jako historický pramen kniha poslouží, ale člověk se musí v tom bordelu často prohrabat. Priller měl napsat pamflet o bezúhonosti německého pilota se dvěma dopisy matky a bojového kamaráda a tohle bych si mnohem radši přečetl jako diplomku studenta historie.
PRILLER, Josef. Stíhací eskadra JG 26 (v orig. JG 26 Geschichte eines Jagdgeschwaders). 1. vyd. Plzeň: Mustang, 1995. 310 str. iSBN 80-85831-69-4.
Trvalo značnou chvíli, než jsem se dokopal zplodit nějakou řádku k tomuto vánočnímu dárku (ještě jednou díky, Marku). Americký autor Martin Caidin (*1927, †1997) se nás snaží seznámit s desetidenním systematickým bombardováním Hamburku. A musí se uznat, že je odborníkem na slovo vzatým. Nejenom, že se jednalo o pilota, známého i restaurováním jedné Ju-52, spisovatele faktu i fikce (např. veleznámé dílko Samurai!), ale hlavně, ve vztahu k této knize, o odborníka v civilní a protiatomové obraně. Při této práci se specializoval na problém "ohnivé bouře", vznikající po jaderných útocích. Avšak nejenom při nich.
Při spojenecké letecké operaci započaté 24. 7. 1943, morbidně pojmenované Gomorrah, došlo během svržení přes 100 000 bomb k podobnému jevu, při němž bylo druhé největší německé město téměr vymazáno z mapy. Útok měl v konečném důsledku srovnatelný účinek jako svržení atomové bomby na Hirošimu nebo Nagasaki. Naprosto byla zničena polovička města a zahynulo přes 70 000 lidí během desetidenní "ohnivé bouře". Té nebylo možné zabránit, i přesto, že Hamburk měl v říši nejlepší civilní obranu. Jev "ohnivé bouře" vziká buď při použití jaderných zbraní nebo, právě jako v Hamburku, uměle vyvolanými požáry, které se spojí v jeden celek. Po spojení jednotlivých požárů (v Hamburku o 10 km čtverečních) vznikne proud přehřátého vzduchu a plynů sahající až do výše toposféry, tj. až 12ti km. Nasáváním dalšího kyslíku pro hoření dojde ke změně tlaku a hořící sloup začne vtahovat okolní vzduch ke svému epicentru. Rychlost větru směřujícího k plamenům přesahuje 240 km/h. Plameny sahají až do 5 km a zapálí několik spojeneckých bombardérů, při přeletu! Okolní vzduch má teplotu přes 760 stupňů Celsia. I lidé, kteří naskákali do Rýna, se často nemohli zachránit.
Autor celou zkázu popisuje z pohledu odborníka, avšak velmi strhujícím způsobem. Tato kombinace naturalistického dokumentárního přístupu, barvitého líčení zkázy a neskutečně silného tématu vytváří knihu, kterou člověk čte jedním dechem, i přesto, že je v šoku. Opravdu je třeba otrlého čtenáře, hlavně když na konci knihy začne statisticky vypočítávat poměry různých druhů smrti obyvatel, s fyzickým popisem jejich smrti, a doplní je fotografiemi, ze kterých člověku není nejlépe. Autorovi se dá právě díky závažnosti a děsivosti tématu odpustit ve stylu mnohé, přesto by však mohl krotit počet metafor s názvem Gomorahh, například věta "Gomorrah přichází aby (...)" se oběvuje příliš často. Vyjma popisu samotného požáru a jeho účinků se Caidin věnuje samozřejmě i spojeneckému plánování, cílům operace (vyplněných do puntíku), průběhu celé akce a knihu prokládá očitými svědectvími obyvatel i pilotů. K nějakému osobnímu hodnocení operace (respektive odsouzení) se sice příliš nepřiblíží, avšak ani to není třeba. Způsob, jakým téma zpracuje, zasáhne i eticky značně frigidní jedince.
Co se týče překladu, přišel mi poměrně povedený a korektní (i když takový pl. "Mosquito" by snad na "Moskyti" překládat ani nemusel). Votobia, nyní známá to plnírna Levných knih, se ve vazbě příliš nepředala, lepená obálka bez desek se brzo začne třepit, avšak její úprava nejméně neurazí. Hlavní je však obsah a ten se autorovi, nejméně díky výběru tématu a odbornosti, značně podařil.
CAIDIN, Martin. Noc kdy zemřel Hamburk (v orig. The Night The Hamburg Died). 1. vyd. Olomouc: Votobia, 1995. 142 str. ISBN 80-85-885-19-0
Teď čtu Letec po hvězdách. Jedná se o deník Jana Gellnera, který odlétal turnus v první polovině roku 41 u 311.sq. Je to zajímavé čtení zvlášť s ohledem na jeho názory na lidi (pickard) a popisované poruchy motorů Wellingtonu. Když to porovnám s deníkem P.W.Stahla, který to samé období lítal nad anglii v Ju88 tak mi Wellington vychází jako pěkná rakev.
Není důležité vyhrát, ale přežít.
I když vyhrát je taky fajn.
Obzvlášť, když vyhraju já!
------------ černá 1+-
Co to kurva mělo bejt??? 
, tak jsem si dovolil něco malého ze své zahr... ee... knihovny 
