Já vím, bude znít rouhačsky zvrhle, ale při každém podobném příběhu ve mně hlodá taková zvláštní závist. Nejsem militantní, mám rád mír a pohodu, ale tuhle dobu jim svým způsobem závidím. Neumím si představit tu protektorátní frustraci po všech těch zradách a potupách, a nedivím se, že tak chlapci jednali i za cenu ohrožení ostatních životů. Akademici pak můžou debatovat nad (ne)rozumností podobných činů, ale já tomu rozumím.
Mít lidi povahu německého boxera, na Zemi by byl ráj.
